Farnost Sedlice

P. Bernard Šiman - pastorační služba

Službu ve farnosti jako kněz mohl zahájit až v lednu 1958, kdy byl jmenován kaplanem ve Strakonicích. Kněžskou službu vykonával v několika farnostech strakonického vikariátu, kde také řadu let působil jako vikář. Jako kaplan působil také v Hošticích u Volyně a později ve Čkyni. v roce 1961 byl přeložen jako administrátor na Dobrš, odkud dojížděl také do farnosti Kraselov. v roce 1967 byl krátce administrátorem na Podsrpu a od září 1967 až do své smrti v Sedlici. Bydlel v Sedlici na faře a jako kněz spravoval i okolní obce: Škvořetice, Čekanice, Lažany, Záboří, Kadov, Mečichov, Bezděkov a další. Všude navázal přátelské vztahy se svými farníky, takže i po přeložení na jiné místo za ním často jezdili lidé z míst jeho dřívějšího působení.

Na Dobrši P. Šimana vystřídal jeho spolubratr petrin P. Martin Vích, se kterým ho pojilo celoživotní přátelství. Společně s P. Víchem žil na Dobrši další petrin Jiří Charvát, který byl celý život upoutaný na lůžko. Tyto své spolubratry často navštěvoval a na návštěvu vozil i další, zejména mladé lidi z míst, kde působil. Pravidelně každý týden navštěvoval také P. Františka Ferdu v Sušici s prosbou několika lidí o pomoc v nemoci a přivážel předpisy bylinné léčebné kůry. Nikdy nikomu pomoc neodmítli.

P. Šiman často a rád cestoval nejen po jižních Čechách, ale i do zahraničí. v druhé polovině šedesátých let navštívil s cestovní kanceláří řadu zemí západní Evropy, ale také SSSR a Egypt. Byl velmi pozorný a z cesty vždy přivezl plno drobných dárků, které pak rozdával. v polovině sedmdesátých let trávil dovolené s rodinou Matějovských v Bulharsku, Maďarsku a v Jugoslávii. Zážitky z cest si zapisoval do deníku, na závěr jedné z cest napsal: „Všechno má svůj konec. i tento zájezd. i když se loučíme neradi, přece s touhou v srdci spěcháme tam, odkud jsme vyjeli, neboť tam je náš domov.“

Na všech místech svého působení věnoval P. Šiman velkou pozornost mládeži. Přestože komunistický režim zakazoval kněžím spolupracovat s mladými, využíval každé příležitosti, aby se s nimi setkával. Zval je na faru, počátkem sedmdesátých let dokonce koupil barevnou televizi, aby mohl společně s mladými sledovat rakouské programy. Pro ministranty vedl pravidelné schůzky a podporoval i neformální setkávání při různých příležitostech. Do ministrování zapojoval i dívky, což tehdy nebylo příliš obvyklé. Také vždy vyžadoval přítomnost ministrantů při pohřbech, takže v zimním období se některá rozloučení konala skoro za tmy, až ministrantům skončila škola.

Aktivně sledoval dění ve světové církvi. Pravidelně poslouchal a i druhé vybízel k poslechu Rádia Vatikán. P. František Kaplánek ze Strakonic vzpomíná: „Snažil se, abychom měli zprávy z právě probíhajícího II. vatikánského koncilu. Poslední den koncilu 8. 12. 1965 jsme poslouchali přímý přenos. P. Šiman uměl dobře německy, tak částečně překládal. Už tehdy nejen mě zásoboval německými časopisy, podporoval vzdělávání a říkal mi: ‚Jen se uč německy, to je okno do Evropy.’“

Měl velmi rád hudbu, sám hrál na harmonium a varhany. Navštěvoval koncerty vážné hudby, například pravidelně jezdil na strakonická Nocturna. Podporoval chrámový sbor a zval do něj i lidi, kteří do kostela pravidelně nechodili, ale sdíleli s ním lásku k hudbě. Na všech místech svého působení si vytipoval šikovné mladé lidi a snažil se z nich vychovat varhaníky, protože byl velmi rád, když se hrálo při mši i ve všední den. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podporoval skupiny mladých, které nacvičovaly rytmické mše s kytarami.

Hodně času strávil jízdou autem. Často jezdil na faru na Dobrš a do Milevska. Málokdy jezdil sám. Při návštěvě přátel vzal často s sebou do auta někoho z farnosti, kde právě sloužil. Na mše a na pohřby vozil ministranty. Auto mu sloužilo jako prostředek pomoci druhým - pomáhal z odvozem lidem, kteří auto neměli. Dospělým ministrantům rád přenechával řízení vozu, v posledních letech života již řídil málo, měl několik „řidičů“, kteří ho vozili kam bylo potřeba.

P. Šiman také aktivně opravoval fary i kostely. Například po přeložení na Dobrš musel nejdříve udělat mnoho stavebních úprav, aby se na faře dalo bydlet. Jeho láska k hudbě se odrážela i v tom, že ve farnostech, kde byly zvony za 2. světové války zabaveny, se snažil vybavit věže zvony novými. Tak tomu bylo již na Dobrši. v Sedlici pak zorganizoval sbírku a zajistil v NDR v roce 1972 výrobu tří nových zvonů. Později pohon zvonů nechal elektrifikovat. Také do Záboří instaloval nový zvon svěcený v červenci 1979.