Farnost Sedlice

P. Bernard Šiman a "Akce K“

Od nástupu komunistů do vlády v roce 1948 se v Československu neustále stupňoval negativní přístup vůči církvím, zvláště pak proti římskokatolické. Byl ustanoven Státní úřad pro věci církevní, předsedou byl od října 1949 ministr spravedlnosti Alexej Čepička, jehož osoba zaručovala udržení ostré linie boje proti církvím. Vhodným nástrojem boje se stal tzv. monstrproces importovaný ze Sovětského Svazu.

Internační tábor Hejnice
červen 1950

Jako záminku pro spuštění centralizace a internace řeholníků z mužských řádů a kongregací si totalitní moc zvolila předem jasný výsledek monstrprocesu Tajovský a spol. Odsouzení deseti významných řádových představitelů k celkem 132 letům vězení a jednomu trestu doživotí v dubnu 1950 předcházela vyšetřovateli brutalitou vynucená doznání, která se museli obvinění naučit zpaměti. Pomocí médií byly očerněny řehole v očích veřejnosti a tím bylo umožněno Státní bezpečnosti (StB), Státnímu úřadu pro věci církevní (SÚC) a Sborům národní bezpečnosti (SNB) za podpory Lidových milicí uskutečnit plán likvidace řeholí, který probíhal ve dvou etapách: 14. a 28. dubna 1950.

Obsazování klášterních budov a přesuny řeholníků probíhaly podle jednotného scénáře. Každá klášterní budova byla obsazena hlídkou příslušníků SNB, se kterou se současně dostavil zástupce StB a zmocněnec SÚC. Zmocněnec vyzval představené kláštera, aby svolali všechny řeholníky z domu do jedné místnosti. Zde oznámil skutečnost, že se řád centralizuje. Následovaly osobní prohlídky řeholníků a prohlídky klášterních budov pod dohledem mužů ozbrojených samopaly. Řeholníci byli téže noci sváženi do určených centralizačních klášterů.

Druhým typem soustřeďovacího zařízení byl internační klášter. Pro řeholníky z Čech a Moravy to byl klášter v Želivi. Toto zařízení sloužilo pro internaci provinciálů jednotlivých řádů, představených a tzv. „reakčních řeholníků“, kteří otevřeně vystupovali proti totalitnímu režimu. s internovanými řeholníky se zde zacházelo jako s odsouzenými trestanci.

V českých zemích bylo dle předchozích plánů vytvořeno pět centralizačních klášterů a jeden internační.

Po propuštění z internace

Při první etapě bylo nuceně internováno 866 řeholníků za asistence 270 orgánů StB, 946 příslušníků SNB, použito bylo 71 autobusů a 129 osobních aut. Při druhé etapě bylo centralizováno či internováno zbývajících 374 řeholníků z 18 méně početných řádů a kongregací, které v Čechách a na Moravě zbyly. Mezi nimi byli i petrini, kteří byli internováni v Hejnicích.

P. Šiman byl odvezen 28. dubna 1950 spolu se svými spolubratry z Českých Budějovic do kláštera v Hejnicích, kde byl zřízen centralizační tábor. Dne 8.  srpna 1950 bylo šest „reakčních řeholníků“, z toho čtyři petrini včetně P.  Šimana, převezeno vozidlem SNB do přísnějšího internačního kláštera v Želivi, odkud byl později poslán do centralizačního tábora v Oseku. P. Šiman nebyl nikdy odsouzen, ba ani souzen, přesto byl propuštěn až v roce 1955. Poté pracoval jako pomocný dělník v Pozemních stavbách České Budějovice.

Protože bylo totalitním režimem dosaženo, že život církví byl do roku 1955 téměř zničen, omezen jen na prostory kostelů, byly v roce 1956 centralizační a internační kláštery zrušeny. Někteří internovaní dostali tzv. státní souhlas a byla jim přidělena církevním tajemníkem farnost, ale mnoho z nich se ocitlo v situaci, že státní souhlas neměli a těžko sháněli zaměstnání. Hodně z nich bylo převedeno na stavby přehrad, např. Klíčov. Obnova klášterního života některých řádů byla obnovena až po roce 1989, po „sametové revoluci“.